Ach, mami!
„Ach, mami!“
O blahodárném nadhledu, právu na vlastní emoce, rozhodování a o tom, jak důležité je být spolu – rozhovor s Marií Mrugałou, maminkou sedmi dětí a poradkyní nošení z Akademia Noszenia Dzieci.
Když jsem ti navrhla tenhle rozhovor, řekla jsi „Ach, mami!“. Takže… kolikrát za den to slyšíš?
Ooo, hodněkrát. Pořád. Nikdy jsem to nepočítala. Přivedla jsi mě na nápad dělat si čárky na tabuli, pro statistiku. 😊
U vás je co počítat. Představíš nám svou drobotinu?
Čtyři skvělé syny ve věku 12, 8 a 4 roky a 14 měsíců. A tři úžasné dcery – 11, 9 a 6 let.
Snila jsi vždycky o tak velké rodině?
Věděla jsem, že se na to zeptáš 😊. Slýchám to často. Velká rodina byla vždycky můj sen. A teď ji mám.

Jsou chvíle, kdy nevím, co se sebou, mám všeho dost a přemýšlím, jestli rodiče více dětí vůbec mají nějaký vlastní život. A pak se podívám na tebe a… vidím pravý opak: klidnou, upravenou ženu s opravdu blízkým vztahem ke svým dětem. Prozraď nám, jak to všechno zvládáš?
To taky slyším pořád! Jak to zvládáš s tolika dětmi? Tajemství je v tom, že to nezvládám! V mateřství mám velký nadhled, který přišel časem. A stal se opravdovým požehnáním. Zjištění, že nemusím mít všechno pod kontrolou, bylo úžasnou zkušeností a osvobodilo mě. Tahle volnost, spontánnost s nepořádkem v pozadí, s horou špinavého nádobí a rozházenými hračkami, protože „teď chceme číst, dívat se na film, hrát deskovky nebo prostě nic nedělat“, má spoustu dobrých stránek. Protože hrnce ze dřezu neutečou a hračky se dají odsunout stranou, aby se dalo projít – a být spolu je to, co chci svým dětem dát, i když jim toho nemůžu dát vždycky tolik, kolik bych chtěla. Žijeme v těžké době, kdy se chtě nechtě při scrollování internetem navzájem srovnáváme. I já jsem jako mladá máma měla spoustu výčitek, že nestíhám domácnost, děti, večeři a nemám čas pro sebe. Ten nadhled, který přišel, to právo nemít všechno pod kontrolou, mi dal mnohem víc. Jasně, chtěla bych mít doma pořád uklizeno (hlavně když přijdou nečekaní hosté), ale tak to nefunguje.
Ten blízký vztah s dětmi, o kterém jsi mluvila… musím na tomhle místě říct, že ne vždycky vypadá tak, jak bychom chtěli. Protože já, i když se považuji za trpělivého a klidného člověka, někdy vybuchnu prudce jako sopka, tedy náhle a bez rozmyslu nad tím, co říkám a dělám, a někdy se za to stydím. Ale žít s dětmi znamená emoce. Celou škálu emocí. A u nás se sedmi dětmi je emocí ještě víc, různých zároveň. Snažím se být nablízku, když mě potřebují, ale umím říct i „ne“, což zrovna nadšení nevzbuzuje. Myslím si ale, že každá emoce je důležitá a že děti vidí různé „verze“ nás. A myslím, že je to opravdové, lidštější.
Co podle tebe dětem dává ten nadhled a právo nestíhat všechno? Žijeme v době, kdy krysí závod začíná už ve školce…
Ukazují nám, že jsme jen lidé. Že se hrnce nahromadí tak, že se tam nevejde ani lžička, ale zato je jablečný koláč nebo buchty. Že nejde dělat všechno najednou. Že máme právo volby. Znamená to, že když nechtějí uklidit pokoj, protože je pohltila počítačová hra, kniha nebo hra, můžou to udělat později. A mně to nevadí. Netrvám na tom, aby všechno muselo být hned. Kromě situací, kdy se některé věci musí udělat hned, protože jsou takové situace a takový nepořádek, že to jinak nejde. Ale vidím taky, že společná práce, jako tým, je snazší a jednodušší. Neznamená to, že se musí zapojit všichni, ale třeba někteří. Když něco děláme společně, třeba uklízíme nebo vaříme, jde to mnohem rychleji a snáz.
Krysí závod začíná mnohem dřív než ve školce, kam mimochodem moje děti nechodí. Já se toho závodu neúčastním a nechci.

To je cenná lekce, protože mám dojem, že nadhledu máme čím dál méně – a je potřeba. Můžu se zeptat, kde se vzalo rozhodnutí neposílat děti do školky?
To rozhodnutí přišlo přirozeně. Byla jsem s dětmi doma, protože vždycky bylo nějaké miminko nebo bylo na cestě, takže jsem je do školky posílat nemusela. Ale myslím, že je to individuální. Jedna máma se bude cítit dobře s několika dětmi doma zároveň. Jiná bude chtít poslat starší do školky a zůstat doma s nejmladším. Já tu potřebu necítila, ale snadné to nebylo. A zpětně viděno to byl pořádný hardcore. Jedno na zádech, druhé vepředu a dvě ve vaně.
Když jsi s dětmi doma, musíš jim plánovat čas, nebo se většinou zabaví samy? Co děláš, když všechny řeknou, že se nudí?
Ooo, některé moje děti by se daly nazvat „pořádsenudím“, ale většinou se zabaví samy. Docela dobře si umí hrát samy a jsou tak tvořivé, že mě někdy překvapí. Když se zapne režim „nudímse“, jdeme ven. Bydlíme skoro v lese, kde je spousta možností. K tomu jiný vzduch, stromy, kameny, klacky a to stačí. I ti, kdo nechtěli jít, si nakonec užívají ležení v trávě a nicnedělání.
V poslední době vážněji uvažuji o tom, že bych děti dala do nějakého zařízení, ale jen proto, že se chci víc věnovat tomu, co mám ráda – své práci. Ale i tady mám ten nadhled: když plán nevyjde, vždycky bude jiná možnost.

Jak nacházíš čas na svou práci?
Být poradkyní nošení byla vždycky moje vysněná práce. Věřím, že nejsou náhody a všechno v životě přichází ve správnou chvíli. Myslela jsem na to už, když jsem nosila své první miminko, ale kurz jsem si udělala, až když bylo miminkem moje sedmé dítě – se zkušenostmi nasbíranými na různých dětech, ale na svých. A je s tím spojený neuvěřitelný příběh: před dávnou dobou jsem byla na svém úplně prvním kurzu nošení u Magdy (Magda Sendor – spoluzakladatelka AND). A teď mají Magda s Martou vlastní školu pro poradkyně nošení a byl to velmi dojemný zážitek. Šátková historie, vzpomínky.
Vidím, že svou práci nebereš jen jako práci, ale i jako určité poslání. Co bys chtěla vzkázat čerstvým rodičům?
Ať naslouchají sobě a svým dětem. Že lásku nelze měřit počtem hraček a vychytávek, které jsou krásné a barevné, ale rodiče nenahradí. Že důležitá je blízkost a čas, který s dětmi trávíme. To se v budoucnu vrátí, i když na začátku to člověk vidí jinak. A že srovnávání nepomáhá – při pohledu na jiné rodiče, a navíc jen na útržky jejich života, snadno přijdou výčitky.
Krásná slova! Moc děkujeme za rozhovor!
https://www.facebook.com/ChustoMania-Maria-Mruga%C5%82a-Doradca-Noszenia-Dzieci-506017026425740/