Po bouři vyšla duha...

Pohádky končí slovy „a žili šťastně až do smrti“. Někdo se k tomu „šťastně až do smrti“ dostane tak snadno, že to ostatní ani nemůžou pochopit, a jiní... Jiní musí porazit 10 draků a stohlavou saň, zdolat skalnaté hory, projít neprostupnými lesy a dát všechno, co mají, aby se tam dostali. Právě jim chceme věnovat šátek RAINBOW BABY – bojujícím rodičům, jejich dětem, na které čekali déle než kdokoli na světě, a dětem, které cestou ztratili.

Projektem RAINBOW BABY chceme ukázat, že myslíme na ty z vás, kteří o tenhle šťastný konec museli bojovat, a přesto věří, že šťastné konce existují. 15. říjen, Den památky dětí zemřelých před porodem a krátce po něm, je dobrá chvíle rozhlédnout se kolem sebe a zamyslet se, jakou roli v té pohádce hrajete. Možná máte víc síly než ostatní a můžete pomoct porazit draka? Možná máte čas a odvahu někoho vyslechnout? Pokud chcete šátek Rainbow Baby pro sebe nebo ho chcete někomu darovat, najdete ho tady

S touto DUHOU se s vámi dělíme o deset příběhů o tom, jak se bouře proměnila v duhu <3 Příběhy s fotkami plnými lásky, které pro nás rodiče nafotili. Těmto úžasným ženám, které se rozhodly pustit nás dovnitř a podělit se o své těžké příběhy, jsme nesmírně vděční. Léčí ty, kdo je čtou, a protože povídání je terapie, snad léčí i vás, maminky <3

Sdílíme skutečné fotografie duhových maminek (a jednoho tatínka) s jejich duhovými miminky. Po bouři přišla duha...

Tento krásný šátek RAINBOW BABY najdete tady: https://bit.ly/3lSadwX

Aleksandra Czajka-Sołek

Byl podzim, krásný polský podzim. Bylo jí tehdy přes 2 roky a mohli jsme myslet na další miminko. Byla zázrak, protože jsme vlastně neměli mít děti. Tentokrát jsme to naplánovali a povedlo se... dvě čárky. Nikomu jsem to neřekla, chtěla jsem mít jistotu a nechat si výsledek potvrdit u lékařky. Návštěva: je příliš brzy, i když to krevní test potvrzuje, mám přijít za 2 týdny. Do konce listopadu mám ještě pracovní výjezdy, protože jak bych mohla říct, že nemůžu... Bohužel se počasí pokazí. Rýma, horečka, slabost – zbývají jen 3 dny výjezdů. Od čtvrtka špinění, v pátek rovnou z práce k lékařce... Byla to nejhorší návštěva na světě. Nikomu jsem nic neřekla, návštěva nebyla zapsaná v žádném kalendáři. Pak 2 týdny doma s chřipkou. Bylo po všem. O 13 měsíců později se narodila moje druhá dcera. Zvládli jsme to, s odtokem plodové vody, komplikacemi a postižením – ale je tady! Je úžasná... a teprve potom, po roce, jsem to řekla manželovi, nikomu jinému...

Aleksandra Pawlisiak

Náš příběh začíná jako mnoho jiných: láska, manželství a mít dítě, které by doplnilo náš malý svět, se zdálo být jen přirozené. Ale příroda si často hraje...
Pár měsíců poté, co jsem se rozhodla pro dítě, jsem cítila, že se mi to konečně podařilo! Plná emocí jsem si udělala těhotenský test a byla jsem ohromená - byl negativní. Nemohla jsem tomu uvěřit. Snažila jsem se ovládat, domluvit si, ale moje intuice mě nenechala na pokoji. Cítila jsem se, jako bych byla těhotná! Udělala jsem si krevní testy, výsledky byly jasné: měla jsem pravdu! Okamžitě jsem koupila nádherné malé botičky, nakreslila jsem kolem výsledku testu červeným fixem velké srdce a dala ho manželovi. Byli jsme tak šťastní! Bohužel se ten samý den objevily první znepokojivé příznaky. Šla jsem k lékaři, řekl, že těhotenství je velmi rané a musíme počkat. Tak jsme čekali plní úzkosti a naděje, ale při dalších návštěvách se naše radost vracela: embryo rostlo, i když pomalu, a když nám lékař konečně ukázal bijící srdce na obrazovce, vydechli jsme úlevou. Věřili jsme, že od té chvíle bude všechno v pořádku. Bohužel se při další návštěvě ukázalo, že naše dítě nevyrostlo dostatečně a srdce nebilo tak, jak mělo. Bylo 23. prosince. Lékař nám řekl, abychom si uchovali naději, protože 'jsou Vánoce a o Vánocích se mohou stát i zázraky'. Bohužel ne v našem případě... 27. prosince - bylo to naše být či nebýt... Nehybný obraz na ultrazvukové obrazovce... Náš vánoční zázrak se nestal - srdce našeho malého přestalo bít. Vedoucí lékař za mnou přišel do nemocnice. Po krátkém rozhovoru řekl: 'Musíte být silná... Pamatujte: jste jako pásovec a nic vás nerozhází'. Po odchodu z nemocnice jsem šla do tetovacího studia. První volný termín. Pásovec je se mnou navždy.
Téměř o rok později jsem si znovu udělala těhotenský test.
První návštěva těsně před Vánoci a znovu to samé: těhotenství je rané, musíte počkat. 27.12 jsme znovu seděli ve stejné čekárně a prožívali hrozné déjà vu - čekali jsme na být či nebýt. Tentokrát obraz ultrazvuku nebyl nehybný: srdce na obrazovce rovnoměrně a silně blikalo. Dnes je naší duhové dceři přes 2 roky a každý den nás vyzývá za dva :)

Hedwych Veeman

Vždycky jsem si přála mít pět dětí. Jako samoživitelka tří dětí jsem se rozhodla pro další miminko, i když jsem po boku neměla partnera. Na začátku března na WEAR (akci o nošení dětí v USA) mi vyšel pozitivní test, a přestože jsem věděla, že je ještě brzy, koupila jsem pro miminko první věci. Všem těm dětským věcem na veletrhu jsem prostě nedokázala odolat.
O několik týdnů později na kontrole neodpovídal ultrazvukový obraz týdnu těhotenství, ve kterém jsem měla být. Gynekoložka se snažila mě povzbudit a objednala mě znovu za dva týdny, abychom viděly, jestli plod roste. Bohužel nerostl.
V naději, že si tělo poradí samo, jsem dostala víc času, než jsme začaly mluvit o jiných možnostech. Týdny ubíhaly, ale nic se nedělo. Byl to hrozný pocit dívat se, jak se tělo mění (břicho a prsa si zjevně pořád myslely, že jsem těhotná… opravdu jsem tak vypadala), a přitom vědět, že uvnitř už žádný život není.
Těsně před Celininými narozeninami gynekoložka rozhodla, že už to trvá příliš dlouho. Říká se tomu „zamlklý potrat“. Musela jsem podstoupit kyretáž, při které jsem ztratila dost krve, ale po pár dnech slabosti jsem byla zase na nohou.
Nejtěžší na tom všem bylo projít tím sama, bez partnera.
Přesto mi to nezabránilo zkusit to po pár měsících znovu.
Felice, moje duhové miminko, se narodil přesně rok po zákroku (ne na den přesně, ale ve stejném týdnu).
Vždycky přijdou chvíle, kdy myslíte na to dítě, které chybí, ale Felice svým úžasným úsměvem vynahrazuje spoustu slz.
Cítím se velmi obdarovaná, že mám čtyři zdravé děti, a ostatním (budoucím) rodičům přeju, aby i oni po bouři uviděli duhu.

Anna Rożek

Krátce před porodem jsem skončila v nemocnici, riziko úmrtí v perinatálním období bylo reálné, necítila jsem žádné pohyby a do našich srdcí se znovu vkradla panika... Rychlý ultrazvuk ukázal, že je všechno v pořádku, ale pohyby miminka se dál sledovaly. O týden později se po těžkém porodu narodila Martynka, ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsme mohli dostat.
Můj sen se splnil, prázdnota v mém srdci se zaplnila – prázdnota, která mě provázela od ztráty mého syna. Dal mi tu čest být maminkou andílka, bdí nad námi a v každodenním životě vidím drobná znamení, která to dokazují, a Martynka nám vrátila úsměv do tváří, je pro nás jako duha po bouři. Jen spolu jsme dokázali tu bolest a smutek prožít a spolu čekat na štěstí narození naší dcery; myslím, že vzájemná podpora nám dala sílu.
Teď přemýšlím, proč jsem tenhle příběh napsala... Po smrti syna jsem hledala informace a podporu na internetu a moc toho nebylo. Takže pokud můj příběh někomu pomůže pochopit, udělat další krok k tomu, aby to zvládl, a uvěřit, že šťastný konec může přijít, vím, že je správné psát o duhovém miminku, které jsem měla to štěstí porodit 19. 12. 2019.

Anna, maminka Natalky, Bartosze, Miłosze a Martynky

Bożena Warpas

Jmenuji se Bożena a jsem máma 5 dětí. Dvou dcer – Patrycje a Wiktorie, jednoho andílka a dvou synů – Piotruśe a Wojtuśe. 15. říjen je pro mě už 4 roky velmi těžký den. V roce 2017 se mi zlomilo srdce a měla jsem pocit, že se propadám do nekonečné propasti...
Byl to obyčejný den. I když ne tak docela. 13. března... moje jmeniny a výročí maminčiny smrti. Třináctka, takové nešťastné číslo. Začalo to nevinně, lehkým špiněním. To jsem měla i v prvním těhotenství, nedělala jsem si starosti. Když se to zhoršilo, zavolala jsem manželovi a jeli jsme do nemocnice. Jak jsem už tušila, potrat se potvrdil. Měla jsem zůstat na pozorování. Z nemocnice jsem odešla na revers, protože jsem psychicky nebyla připravená tam zůstat. Jediné, co jsem cítila, byla drtivá tma. Přišel večer. Doufala jsem, že až se ráno probudím, bude to všechno jen sen... Nebyl. Celý týden jsem jen plakala. Psychicky mi hodně pomohla návštěva u mého gynekologa. Vysvětlil mi, co se stalo, velmi odborně, ale zároveň taktně, a dal zelenou dalším pokusům o otěhotnění. Otěhotněla jsem hned v prvním cyklu. Těhotenství probíhalo hladce, čekali jsme další dceru. Když jsem se na posledním ultrazvuku zeptala na pohlaví, ukázalo se, že to bude kluk. Snila jsem o tom, že jednou budu mít syna, Piotruśe. Povedlo se! Myslím, že ode mě dostal dvojitou dávku lásky, nemohla jsem se na něj vynadívat. Měl velkou potřebu blízkosti a já ho strašně ráda objímala. Nosila jsem ho v šátku prakticky každý den. Šátek se stal neoddělitelnou součástí mého života. Díky němu jsem poznala další nosící maminky, začala jsem chodit mezi lidi a přestala jsem být jen mámou svých dětí – znovu jsem objevila sama sebe.
Po jedné bouři nám slunce vyšlo dvakrát a další rok jsme se znovu radovali z pozitivního těhotenského testu. Do naší rodiny přibyl další duhový syn – Wojtuś! Když mu byly čtyři měsíce, udělala jsem si kurz poradkyně nošení. A tak se nošení stalo nejen mým koníčkem, ale i životním stylem. Teď je mu rok a nosím ho každý den.
Doufám, že naše nosicí dobrodružství vydrží co nejdéle a že každému rodiči po bouři vyjde duha a každý bude držet v náručí své vytoužené miminko.

Emilia Burzyńska

Jmenuji se Emilia a s manželem Łukaszem jsme rodiči tří drobečků. Naší prvorozené dceři Julii bude brzy 5 let. Od začátku jsme chtěli 2–3 děti s malým věkovým rozdílem.
První těhotenství proběhlo hladce, takže když jsem asi rok po Juliině narození otěhotněla podruhé, hned jsme se chtěli pochlubit rodině. Byla jsem v 7. týdnu a v práci jsem začala krvácet. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Návštěva v nemocnici potvrdila mé obavy. Po pár dnech mě lékařka na kontrole uklidnila, že se to v prvním trimestru stává docela často a nemusí to znamenat problémy v dalším těhotenství.
Potřebovali jsme chvíli pro sebe, abychom si odpočinuli a uklidnili emoce. O dva týdny později zůstala Julie na víkend u babičky a dědy a my jsme si sami odjeli odpočinout do Szklarské Poręby – přesně to jsme potřebovali a... přesně o devět měsíců později se narodila naše „duhová“ Michalinka. V prvním trimestru jsem měla velký strach, že znovu potratím, ale těhotenství proběhlo dobře a dcera se narodila zdravá.
Necelé dva roky nato přišel na svět můj syn Nikodem. Každé z našich dětí jsme nosili v šátku, ale byla to Michalina, kdo mě motivoval stát se poradkyní nošení. Dnes je Michalinka typická tatínkova holčička – jak je vidět na fotkách! Teď ji v nosítku může občas nosit už jen tatínek.
Julie, Michalina a Nikodem – tihle tři jsou celý náš svět!

Katarzyna Kustosz-Burnac

Můj příběh začíná obyčejně... Svatba, rozhodnutí o dítěti, brzy dvě čárky na těhotenském testu. Návštěva u lékaře. Vyšetřuje mě – všechno se zdá v pořádku. Dělá ultrazvuk... Černá díra... Útržky slov... Srdce nebije... Odeslání do nemocnice... Hrozba sepse... Oblečte se, prosím... Lékař píše papíry, já svírám těhotenskou průkazku a nemám sílu říct ani slovo, slzy tečou samy... Manžel čeká za dveřmi, až ho zavolám, abych mu ukázala, že z hrášku se stala fazolka s ručičkami, nožičkami a hlavičkou. Odcházím. Lékař mu říká, ať mi sbalí věci a odveze mě do nemocnice.
Nejhorší na ztrátě pro mě bylo, že ji většina lidí zlehčovala. Bylo to přece jen časné těhotenství (Ne. Pro mě je to moje vysněné dítě). Buď ráda, že se to stalo teď a ne později nebo při porodu (Mám být ráda, že moje dítě zemřelo dřív, a ne později?). Neboj, budeš mít další miminko, všechno bude dobré (Neztratila jsem deštník. Ztratila jsem své dítě. Tohle dítě). Až budeš mít další, zapomeneš (Nezapomněla jsem, a mám další dvě).
Po ztrátě, se kterou jsme se museli vyrovnat, trvalo dlouho, než jsem znovu otěhotněla. Nakonec přišly vysněné dvě čárky a s nimi celé moře strachu, úzkosti, poslouchání každého sebemenšího špatného příznaku, počítání pohybů, častých návštěv u lékaře a každého ultrazvuku. Bála jsem se dýchat. Svého duhového syna jsem porodila ve 35. týdnu těhotenství. A začal strach o miminko... Po narození syna jsme zase museli velmi dlouho čekat na další těhotenství. Dvě čárky na testu byly zázrak. Těhotenství se počítá na týdny. A po ztrátě a předčasném porodu se počítá takhle: vydržme do 13. týdne – riziko potratu klesne o 60 %. Vydržme do 24. týdne – pak jsou šance miminka 50 na 50. Vydržme do 32. týdne – pak se už 90 % miminek rodí prakticky zdravých... 36. týden + 1 den – těhotenství je donošené. Miminko se narodilo včas. Narodila se včas a zdravá.
Dnes mám dvě úžasné děti. Jsem za ně vděčná Bohu a skvělým lékařům. A maminkám, kterým dnes zakrývá svět černé nebe, bych chtěla říct: z celého srdce vám přeju, aby se vám po bouři objevila duha... A maminkám, které tohle nikdy nezažily, bych chtěla říct: máte štěstí. Jiné ho někdy nemají. Proto nikdy nesuďte strach své kamarádky, sestřenice, švagrové nebo sousedky. Protože možná nevíte, co se za tím strachem skrývá.

Magdalena Stwora

Není větší bolesti než ztráta dítěte. A nezáleží na tom, jestli mělo pár milimetrů, nebo kolik let. Naše dítě, Józiu, jsme ztratili, když měla jen 2 milimetry. Byla s námi jen měsíc: 10. dubna 2019 jsme se radovali, že se naše rodina 2+1 rozroste, a o měsíc později, 11. dubna, jsme slyšeli ta nejhorší slova: „Je mi líto, ale těhotenství se nevyvíjí.“ Po moři slz jsme se s manželem rozhodli – chceme to zkusit znovu. Půl roku po ztrátě nám znovu vyšlo slunce a začalo těžké čekání plné strachu o maličké, milionů myšlenek a někdy protichůdných pocitů. Nebylo to snadné těhotenství. Období nemocí, pár špatných zpráv a nakonec uprostřed jarní pandemie osamělý porod. Ale 4. května 2020 se po bouři objevila duha. Narodil se náš stále usměvavý duhový syn. Jeremi, náš vytoužený mladší brácha.
Někdo může říct, že to bylo jen 8 týdnů, že jsem byla těhotná jen měsíc. Ale během toho měsíce jsme měli dítě, představy o něm, plány. Milovali jsme ho celým srdcem a vím, že tam navždy zůstane. Stesk po tom neznámém dítěti nikdy nepřejde, ale vím, že kdyby nebylo všech těch černých dní, Jeremi by dnes s námi nebyl. Možná k nám Józia přišla jen proto, aby nám zvětšila srdce a připravila je na duhové batole? Nevím, ale jsem si jistá, že máme v nebi svého andílka.

Marta Zakrzewska

Ticho nikdy není dobré (teď, když jsem máma, vím, že ticho vždycky znamená problém), a když mlčí lékař, znamená to noční můru. Byly to nejhorší vteřiny mého života a pak jsem uslyšela: „Je mi líto, srdíčko nebije.“ Byl pátek. Co se dělo potom... upřímně si to nepamatuju. Propadla jsem se do nějaké propasti, do prázdnoty... Čas plynul a já čekala na kontrolu v pondělí, kdy měli v nemocnici diagnózu potvrdit. „Jste mladá. Na děti máte ještě čas,“ řekl lékař lehkovážně. Pak znovu propast. Úterý 19. prosince 2006. Nic si nepamatuju. Narkóza. Potom strašná prázdnota. Byly to nejhorší Vánoce mého života. Já – holka, která Vánoce vždycky milovala – jsem je ten rok nenáviděla. A jak se později ukázalo, ještě mnoho let.

Joanna Szulc

Józef – moje vymodlené, vytoužené, dvojnásob duhové dítě. Už jsem nevěděla, jestli ho vůbec někdy budu mít, a přišel na svět úplně nečekaně, vlastně ne v nejlepší chvíli našeho života. V našich srdcích už ale byl dlouho. Jeho úsměv – častý, vyjadřující bezmezné štěstí pokaždé, když vidí nás nebo své sourozence – to je skutečné štěstí. Je to náš sluneční paprsek po temnotě ztráty dvou drobounkých dětí. Tak skutečný, tak veselý, klidný, úžasný. Díky němu jsem neustále vděčná a předávám dál naději, kterou přináší.