Duhové miminko – příběh Marty Zakrzewské

Po bouři přišla duha... a na jejím konci byl opravdový hrnec zlata – skutečný poklad :) Jsme duhové mámě Martě Zakrzewské moc vděční, že se s námi i s vámi podělila o tenhle těžký příběh a přidala k němu tyto radostné fotky. Je pro nás velkou ctí, že náš šátek RAINBOW BABY je součástí tohoto příběhu.

Ticho nikdy není dobré (teď, když jsem máma, vím, že ticho vždycky znamená problém), a když mlčí lékař, znamená to noční můru. Byly to nejhorší vteřiny mého života a pak jsem uslyšela: „Je mi líto, srdíčko nebije.“ Byl pátek.

Co se dělo potom... upřímně si to nepamatuju. Propadla jsem se do nějaké propasti, do prázdnoty... Čas plynul a já čekala na kontrolu v pondělí, kdy měli v nemocnici diagnózu potvrdit.

„Jste mladá. Na děti máte ještě čas,“ řekl lékař lehkovážně.

Pak znovu propast. Úterý 19. prosince 2006. Nic si nepamatuju. Narkóza. Potom strašná prázdnota. Byly to nejhorší Vánoce mého života. Já – holka, která Vánoce vždycky milovala – jsem je ten rok nenáviděla. A jak se později ukázalo, ještě mnoho let.

V květnu 2010 se na testu podruhé objevily dvě čárky. Radost smíšená se strachem se rychle změnila v čirý strach – scénář se opakoval. Špinění, nařízený klid na lůžku, léky... Žádný srdeční tep.

Dva týdny po mém potratu porodila kamarádka holčičku a já se rozpadla na tisíc kousků. Dokázala jsem jen plakat.

Podle předpisů se opakované potrácení diagnostikuje až po třetím potratu. Teprve pak se ordinují vyšetření, teprve pak lékaři hledají příčinu. Dva potraty jsou jen náhoda, nešťastná statistická série...

Věděla jsem, že něco není v pořádku. Nebyla to náhoda. Klinika léčby neplodnosti. Profesor. Tisíce vyšetření za peníze. Spousta peněz. Diagnóza: genetická vada. Letální v 50 % případů. Lékaři doporučují preimplantační diagnostiku. Zkoušíme to. Zase spousta peněz, tolik léků, stovky injekcí, desítky návštěv. Dva roky. Nic.

2013. Byla jsem tak naštvaná na celý svět. Rozhodla jsem se, že to zkusíme znovu, tentokrát bez lékařů, prostě jen tak. Po dvou měsících dvě čárky. Neberu si neschopenku, stejně to nemá smysl. Pracuju, abych nemusela myslet. A je tu druhý trimestr! Radost! Na prenatálním screeningu na konci prvního trimestru jsou všechny výsledky v normě, žádné vady, nic špatného se neděje. Cítím jemné pohyby. Nemůžu tomu uvěřit!

V pondělí se vracím z práce a bolí mě břicho. Jinak než obvykle. Něco je špatně. Volám lékaři. „Přijeďte okamžitě.“ Při vyšetření zase chvíle ticha. Třesu se po celém těle. Pak lékař zpanikaří. Tep je slabý, maličký je malý. Žádanka do nemocnice, statim. Mezitím telefonát na příjem, že jedeme.

V nemocnici zase lékař, který mě straší. Ultrazvuk nedělá, prý se udělá na oddělení. Chci podepsat revers, jet do jiné nemocnice, hned na ultrazvuk. Straší mě. Ležím na oddělení. Třesu se. Porodní asistentka nosí sedativa. Ultrazvuk není. Po lécích usínám.

Ráno vizita. Primář. Obyčejný primář, který křičí, vyhrožuje a chce vědět, jestli dnes děláme amniocentézu. Říkám, že chci ultrazvuk, že chci vědět, jestli maličký žije. Křičí.

Po třech hodinách dělá ultrazvuk lékařka v přípravě. Křičí na mě, protože se třesu a ztěžuji jí vyšetření. Žádný tep. Vybíhám z ordinace. Mám vzít léky, které vyvolají stahy. Odmítám. Čekám, až mi ultrazvuk udělá jiný lékař.

Přichází večer. Přichází lékař. „Promiňte.“ Jsem překvapená. Omlouvá se mi? Ano, mrzí ho, že jsme čekali tak dlouho. Zve mě i manžela na ultrazvuk. Vysvětluje, ukazuje. Žádný tep. „Je mi to moc líto.“ Vysvětluje, co teď můžeme dělat, jaké léky mám brát a co bude dál.

Objednáváme genetické vyšetření. Platíme. Dostávám léky. A znovu. A znovu. Rodí se náš syn. Dostáváme list o narození mrtvého dítěte a propouštěcí zprávu. Čekáme na výsledky. Pohřeb. Návštěva u genetika. Chyba ve vyšetření. Pořád neznáme příčinu. Nemůžu tomu uvěřit. Po dvou měsících se vracím do práce. Život běží jakoby vedle mě.

Vyhledám lékaře, od kterého jsem slyšela „Promiňte“, a říkám mu, že chci, aby byl mým lékařem. Pečuje o mě, posílá mě na vyšetření, hledá příčinu, nic nezlehčuje, posílá mě k lékařům dalších oborů, má podezření na poruchu srážlivosti. Výsledky nic nepotvrzují, hematoložka nevydá potvrzení o nutnosti brát léky, ale imunolog a gynekolog trvají na svém.

Na jaře 2014 jsem znovu těhotná a beru léky. Je tu druhý trimestr! Zůstáváme ostražití. Kontroly každý týden. Léky. Spousta léků. Amniocentéza. Čekáme na výsledek. Test je třeba zopakovat, strach, ale už je 16. týden. Čekáme na výsledek. 18. týden. Jsme v polovině. Všechno je v pořádku. Je to zdravý chlapeček. Je tu výsledek amniocentézy, teď už jsme si jistí: zdravý chlapeček. Další ultrazvuk. Nesprávný průtok. Zvyšujeme dávku léků. Čekáme na 24. týden, protože pak má dítě dobrou šanci na přežití. Pak 27. Těhotenská cukrovka. Další stres. Pak 32. Je to tady. Můžeme si oddechnout. Ve 34. týdnu vyskočí tep. Nemocnice. Tentokrát hned dělají monitor. Sledují. Všechno je v pořádku. Odcházíme s opatrným optimismem. Ultrazvuk a monitor každý týden. Zvládli jsme to! 37 týdnů – donošené těhotenství. Ve 39. týdnu žádanka na oddělení rizikového těhotenství. Pro jistotu. Cukr klesá, lékaři se bojí o funkci placenty. Vyvoláváme porod. Oxytocin. 12 hodin kontrakcí. Úplné otevření, ale mladý pán nechce sestoupit do porodních cest. Po dalších dvou hodinách rozhodnutí o císařském řezu. 25 minut po půlnoci, přesně načas, se rodí náš zázrak – skutečný zázrak, duha po bouři.
Dnes je tomuto zázraku 6 let (skoro – za dva týdny) a v bříšku skáče a kope další úžasný duhový chlapeček. Teď čekáme na leden! Bojím se? Moc se bojím. Čekám na leden, nejradši bych usnula a probudila se až v jeden krásný lednový den. Každý den si v kalendáři odškrtávám jako vítězka. Pomalu si dovoluju cítit víc radosti než strachu.