Duhové miminko – příběh Hedwych Veeman

Vždycky jsem si přála mít pět dětí. Jako samoživitelka tří dětí jsem se rozhodla pro další miminko, i když jsem po boku neměla partnera. Na začátku března na WEAR (akci o nošení dětí v USA) mi vyšel pozitivní test, a přestože jsem věděla, že je ještě brzy, koupila jsem pro miminko první věci. Všem těm dětským věcem na veletrhu jsem prostě nedokázala odolat.

O několik týdnů později na kontrole neodpovídal ultrazvukový obraz týdnu těhotenství, ve kterém jsem měla být. Gynekoložka se snažila mě povzbudit a objednala mě znovu za dva týdny, abychom viděly, jestli plod roste. Bohužel nerostl.

V naději, že si tělo poradí samo, jsem dostala víc času, než jsme začaly mluvit o jiných možnostech. Týdny ubíhaly, ale nic se nedělo. Byl to hrozný pocit dívat se, jak se tělo mění (břicho a prsa si zjevně pořád myslely, že jsem těhotná… opravdu jsem tak vypadala), a přitom vědět, že uvnitř už žádný život není.

Těsně před Celininými narozeninami gynekoložka rozhodla, že už to trvá příliš dlouho. Říká se tomu „zamlklý potrat“. Musela jsem podstoupit kyretáž, při které jsem ztratila dost krve, ale po pár dnech slabosti jsem byla zase na nohou.

Nejtěžší na tom všem bylo projít tím sama, bez partnera.

Přesto mi to nezabránilo zkusit to po pár měsících znovu.

Felice, moje duhové miminko, se narodil přesně rok po zákroku (ne na den přesně, ale ve stejném týdnu).

Vždycky přijdou chvíle, kdy myslíte na to dítě, které chybí, ale Felice svým úžasným úsměvem vynahrazuje spoustu slz.

Cítím se velmi obdarovaná, že mám čtyři zdravé děti, a ostatním (budoucím) rodičům přeju, aby i oni po bouři uviděli duhu.